Novinka - Jak jsme zakončili rok 2011... 1.1.2012

      A je za námi. A kdo? No přeci rok 2011. A také jeho poslední den – Silvestr. A jaký že byl právě tento poslední den právě v naší obci, o tom všem pojednává tato krátká zpráva…
      Hned v úvodu se přiznávám k tomu, že nejsem žádným příznivcem bujarých oslav na konci každého roku, tím méně pak vidím důvod k oslavě konce roku 2011, který dle všeho byl jen vstupní branou do roku 2012, který má být krizovým nejen podle kalendáře Mayů, ale zase na druhou stranu sedět jenom doma u televize a nechat se bavit reprízovanými komediemi z let minulých a ještě dřívějších také není onen správný šálek kávy… Proto jsem velice rád, že jsme se dokázali domluvit nejen na Radě obce Kněžpole na uspořádání akce, která sice neměla nikdy v minulosti předchůdkyni, ale která by se snad mohla stát do budoucna akcí tradiční – na 1. kněžpolském silvestrovském výšlapu.
      Je samozřejmé, že již samotné plánování trasy bylo v úzkém kruhu pořadatelů spojeno s debatami o tom, zda je třeba využít služeb šerpů, koňských povozů, zdravotníků či alespoň sběračů raněných, nakonec ale bylo celkem správně rozhodnuto o tom, že každý účastník pochodu má svůj zdravý selský rozum a proto mu nebudeme ani my nařizovat nic, co by zavánělo aplikací evropských norem pro pohyb lidí ve volné krajině, ba dokonce nebudeme ani omezovat kouření za přítomnosti nekuřáků v okruhu 5 metrů. A protože každá správná akce musí mít svůj úderný název, začali jsme tuto akci nazývat „Expedice Rovňa“.
      Bylo by sice rozumné začátek všech podobných expedic plánovat na období, kdy lze předpokládat delší dobu stabilní počasí, ale bohužel on ten Silvestr vychází pořád na toho 31. prosince a proto jsme celkem s obavami vzhlíželi k nebi a ti technokraté mezi námi pak věnovali pozornost i zprávám Hydrometeorologického ústavu ČSAV o předpokládáné povětrnostní situaci. Ještě uprostřed týdne jsme nesdíleli žádný optimismus a to páteční „frfnění“ mělo jistě i vliv na další rozvoj šedin na doposud stářím nepoznamenaných partiích hlav radních…
      Naštěstí sobotní ráno bylo slunečné, s malou oblačností a celkem slušnými teplotami někde kolem bodu mrazu, takže jsme si opravdu mohli oddechnout a začít chystat dobré boty a hlavně teplé spodní prádlo. Sraz účastniků delší trasy pochodu byl stanoven na půl jedné u budovy OÚ, ale díky drobnému logistickému zaváhání a zpoždění spoje z Trávníků se vycházelo s drobným časovým zpožděním. Toto zpoždění se mělo postupně eliminovat rychlejším krokem a tak dokonce i notoričtí kuřáci necítili potřebu se oddávat svému zlozvyku, neboť sami jen stěží popadali dech. Při pochodu Jarošovem jsme ale kolektivně rozhodli o odložení vrcholového útoku na souřadnici 49° 4‘15.999"N, 17° 30‘43.945"E, čili souřadnice pro rozhlednu, neboť množství bláta na cestě a následně i na nohách a kalhotech by nevyvážilo onen radostný pocit z dosažení vytýčeného cíle. Proto jsme se zrychleným tempem přesunuli do základního tábora, který byl protentokrát zřízen u vinného sklepa pana Radima Palčíka. Sami vidíte, že trasa byla volena opravdu zodpovědně a se zakalkulováním všech možných rizik, zde je například vidět snaha o potlačení všech nepříznivých následků při zanedbání pitného režimu… Pro tuto chvíli všech 12 účastníků pochodu jihozápadní stěnou spočinulo v přívětivé náruči „Vývozu“ a ti nejšikovnější z nás se chopili nářadí a začali připravovat zázemí pro turisty z kratší severní cesty.
      Zde nelze nezmínit nezměrné obětavosti a elánu manželů Brázdilových, kteří se znenadání zjevili v našem bivaku a po krátké konzultaci s ostatními turisty se nenechali zlákat k občerstvovací zastávce, ale dále pokračovali severní cestou až k rozhledně. Stejně rychle jako se zjevili, tak rychle i zmizeli a my jsme s pohnutím a napětím sledovali pomalu mizející obrysy jejich postav na pozadí zbytků sněhového příkrovu… Každý z nás jim v tomto okamžiku držel palce a alespoň v myšlenkách jsme je tlačili dál a dál směrem k Rochuzu…
      Neuběhlo ani dvacet minut a měli jsme se možnost potkat s druhou skupinou účastníků letošního pochodu. Ačkoliv byla tato trasa v propozicích poněkud s despektem nazývána jako kočárková, tak i letmý pohled na zadýchané matky s dětmi naznačoval, že i trasa, která sice nebyla až tak náročná na převýšení, přesto dokázala připravit zejména maminkám s kočárky nejednu nástrahu v podobě mazlavého blátíčka a následně netočících se koleček na všech (tedy i na těch terénněji se tvářících) vozidlech pro mrňata...
      V základním táboře pak již nastala výborná atmosféra, neboť i když jsme malinko ustoupili z plánovaných cílů, tak nikdo se cestou nezranil, neztratil a dokonce jsme nemuseli přistupovat ani k nejhorší variantě, známé z jiných výprav, čili k pojídání psů…. S nadšením jsme pak přivítali návrat Tondy a Jany Brázdilových, kteří nakonec dorazili až k samotné rozhledně a podali tak zprávu o tom, jak to tam nahoře vypadalo. Dokonce jsme měli i informace i o Bílkových, kteří šli z úplně opačné strany a kteří také mohli onu virtuální modrobílou vlaječku Kněžpole připíchnout na plot kolem rozhledny… Krátce řečeno – cíle byly splněny, den byl již na ústupu a proto bylo nejlepší odpálit slavnostní ohňostroj a ještě před úplným západem slunce opatrně sestoupit až zpátky k úpatí – do Kněžpole.
      Na závěr celého dne a nakonec i celého roku se velká část účastníků potkala ještě jednou – u tradičního obecního ohňostroje u hospody. A již zde jsme se předběžně domluvili na tom, že bude dobré celou akci zase zopakovat. Takže přátelé – letos opět s heslem  "Hore na Rovňa!" 

      A mnoho zdraví a štěstí v roce 2012 všem, kteří se dočetli až sem.... :-)

               Myšlenky Rady obce Kněžpole citoval a vlastními chybami doplnil     Petr Jakšík